Lenka Tréglová vedoucí magazínu Ona Dnes
Můj manžel byl na dětském hřišti milován, ctěn a obdivován
Všechny časopisy čtu odzadu, výjimkou je jediný – Ona Dnes. Obálka může slibovat jakkoli lákavý obsah, vždycky si první vychutnám úvodník vedoucí magazínu Lenky Tréglové.
V jednom z nich napsala: Chtěla bych zase, tak jako malé děti, umět krátce a důrazně odmítnout nevyžádanou pomoc (Já sama!). Chtěla bych si umět říct o to, na co mám chuť, a klidně odmítnout to, co nerada (Ci dort, neci kaši!). Chtěla bych si umět zpívat nahlas, když mám chuť, klást s nevinným výrazem nepříjemné otázky, usnout únavou na místě nebo nepokrytě zívat nudou. Taky by bylo prima naučit se zase naplno těšit, mít velké plány nezávislé na realitě a umět se nadchnout pro úplnou blbost.
Samozřejmě se musím zeptat: Co z toho už umíte?
L.T.: Důrazně odmítnout nevyžádanou pomoc se nenaučím nikdy. U dospělého to nevyhnutelně zahrnuje hrubost, protože pomoc nabízí většinou nejbližší lidé. Nedat si na návštěvě to, na co nemám chuť, se mi daří, nahlas už zpívám v jednom kuse, dokonce si zpívám i cestou do práce s iPodem v uších. Dlouho jsem si myslela, že to není slyšet a je, no a v práci zpíváme v podstatě pořád. Usnout únavou nebo nepokrytě zívat nudou na to jsem moc vychovaná, klást nepříjemné otázky se mi taky moc nedaří. Můj největší cíl je ale nadchnout se pro úplnou blbost. Bohužel tahle pozice už je v naší rodině obsazená. 
Můj manžel David se momentálně přihlásil na učňák kuchař číšník, protože se chce naučit výborně vařit. Vždycky dělá věci naplno. Když ho zajímaly letadla, jedno postavil, když motorky, koupil si ji.
Vy jste u obou dětí šla poměrně brzo do práce a na rodičovské zůstal manžel.
L.T.: Když bylo Emě rok, dostala jsem nabídku dělat šéfredaktorku Dívky za téměř trojnásobek jeho platu. Asi bych to doma ještě chvilku vydržela, ale už to bylo na hranici. Umocnilo se to i tím, že jsem mateřskou trávila na venkově. Oblékala a malovala jsem se na to, že půjdu do obchodu za prodavačkami a zeptám se jich, jestli mají oříškovou tatranku. Vnímala jsem to tenkrát tak, že jsem na hraně soužití s lidmi, pak už by byl Mauglí. Do toho přišla nabídka a David zůstal s Emou doma. Přitom ale stavěl to letadlo, protože muži nikdy nejsou jenom doma. Takže hodně pomohly obě babičky. U Hely jsem byla doma 10 měsíců a přesně v okamžiku, kdy jsem si byla v Marianne domlouvat externí spolupráci, mi David zavolal , že přišel o práci, v Aero Vodochody propustili tenkrát 800 lidí. Naštěstí pro nás mě chtěli nastálo. Ale takhle brzo jsem to neplánovala. Deset měsíců je hrozně málo, Hela byla ještě miminko. Ale jinak to nešlo.
Do práce vás vyhnaly ekonomické důvody, přesto asi nebudete ten typ, co by se zavřel na šest let doma a byl šťastný.
L.T.: Ne, to si neumím představit. Já mám kamarádky, které to těší, takže vím, jak to vypadá. Když jde do parku matka tohoto typu, tak si nese barevné křídy, na lavičku vyskládá listy a podněcuje dítko ke kreativním hrám, má s sebou domácí zabalené svačinky, pití, oloupané ovoce vzorně nakrájené na měsíčky, zatímco já za sebou táhnu dvě děti a nesu si knížku. Na hřišti si čtu, aby na mě ostatní matky nemluvily, a svačinu kupuji v hospodě, která je vedle. Věděla jsem od začátku, že nejsem ten typ, který by pouhá péče o domácnost a děti stoprocentně naplnila.
Jakou léčku jste si připravila na své svědomí, aby vás moc nepotrápilo?
L.T: Tak to bylo špatný. Nikdo vám totiž nevynadá tak, jako vy sama sobě. Svědomí se nedá ničím obalamutit. Občas se stávalo, že jsem přijela z práce a holky už spaly. Sedla jsem si k nim do pokoje a brečela. Vlastně jsem chtěla obojí práci i být s nimi. Ale když onemocněly a byla jsem doma, brzo mi došlo, že to je horší i pro ně. David byl totiž na komunikaci s dvouletými tříletými dětmi lepší, trpělivější. Za to já si teď báječně užívám období, když už jsou větší, Emě je jedenáct a Hele devět.
Jak manžel děti vychovával?
L.T: Myslím, že výchovu nechával až na podvečer, když jsem přicházela domů. Zajistil všechny základní potřeby, ale nesměla jste se dívat na to, jak byly děti oblečené, jak moc, jak málo, jak se to hodí k sobě. Jakmile byly holky dvě, najaly jsme paní na úklid, protože ten už byl nad naše síly. David rád vaří, ale třeba nepere. Jednou mi dokonce rozšlapal věšák na prádlo, protože, když pověsil jednu ponožku, tak mu dvě další spadly. Ale měl oproti mně tu výhodu, že neměl problém brát děti na místa, kam by se se mnou nikdy nedostaly. Nebyly to místa pro děti, ale pro něj. Takže jezdili po dílnách, kde kamarádi stavěli letadla, na výlety do auto muzeí a holky pak byly víc do světa, do přírody. Vzal je třeba k našemu kamarádovi kde, jak jsem až po návratu zjistila, nebyla kamna a venku bylo mínus dvacet. Vyřešil to tak, že je hodně oblíknul. Vždycky jen rychle vyměnil plenu. Já bych to nikdy neudělala, ale holky byly spokojené. Někdy usínaly večer v autě a David je pak opatrně přenesl do postýlky. Rozdíl mezi přístupem matky a otce je ten, že David je občas nechal celou noc spát v kombinéze a botičkách.
Myslíte, že z nich vychoval větší rošťandy, než kdyby byly celou dobu jen s mámou?
L.T.: Každá je úplně jiná povaha, takže já si myslím, že povaha je hotová od narození. I když měl Emu doma déle, je úplná víla. Zatímco Hela je větší ranař. Nemyslím, že na ně měla Davidova výchova výrazný vliv. Navíc večer, o víkendu a o dovolených se to vždycky srovná, takže kdo z rodičů je s nimi osm hodin přes den, není zase tak důležité.
Jak se vyrovnal s tou pasivnější rolí?
L.T.: Nebyl pasivní, naopak. On svůj den nežil jako ženy na mateřské, on se ráno nebudil s rozvrhem podřizujícím se dětem. On žil svůj den podle toho, co se mu právě chtělo dělat a děti měl samozřejmě s sebou. Takže spaly po autech nebo nespaly vůbec. Matka ví, že když se dítě nevyspí, bude večer protivné, ale tohle on neřešil. Měl svůj program a děti měl prostě s sebou.
Pamatují si na to holky?
L.T.: Ne, vůbec. Milují to jako vyprávění, to je pro ně velmi dobrodružné, ale nic si nepamatují.
Takže vám to nikdy nevyčetly?
L.T.: Ne nikdy. Je jim to jedno. Pro ně je důležité to, co je teď, jak si povídáme, co spolu děláme, kam jezdíme. Ale je pravda, že výčitky od dětí aktivně vyhledáváte, takže jsem byla pořád ve střehu.
A naopak nechlubily se tím, že je s nimi doma tatínek?
l.T.: Tak tohle jsme se zrovna nedoslechli. Ale jinak ta mladší má přebujelou fantazii a třeba vyprávěla ve školce, že jsme byli v Číně, což jsme tedy opravdu nebyli – dovolenou jsme strávili na Lipně. Učitelky její vyprávění dostaly s veškerými podrobnostmi – jak jsme jezdili vlakem, jak tam vypadají lidi, co se tam pěstuje, že jsme byli nejen v hlavním městě, ale i na venkově, kde rostou ty a ty kytky, které hrozně smrdí. Informace načerpala z jedné počítačové hry.
Chodil David na pískoviště?
L.T.: Chodil a byl tam milován, ctěn a obdivován a bylo mu pomáháno. Zatímco já, když jsem tam přišla z práce v kostýmku a v lodičkách, tak mě ostatní matky aktivně a nenávistně pozorovaly a říkaly si: „To je ona, která tady nechává toho chudáka s dětmi“. On tam seděl jako totální paša, protože ostatní maminky naše děti za něj i nakrmily.
Kdo z vás je doma přísnější?
L.T.: Já jsem důslednější, ale i aktivnější, takže se s holkami třeba učím a kontroluji, co mají za úkoly. Zároveň jsem ta, která neustále chrlí: „Seber si ty boty, pověs kabát, odnes nádobí“. David je ale o něco vzteklejší.
Vychovávali jste intuitivně nebo pomohla nějaká knížka?
L.T.: Jednou jsme se řídili knížkou, a to v době, když se první dítě dostalo do období vzteku a my jsme neměli srovnání. Máte pak dojem, že se děje něco strašného. Půjčila jsem si od kamarádky Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše a děti z nebe. To se nám strašně neosvědčilo. Na Emu jsme vyzkoušeli metodu zavírání do pokoje a bylo to totální peklo. Jestli měla v životě někdy trauma, tak to bylo tohle. Zhruba měsíc se za ní nesměly zavírat dveře ani na záchodě ani v koupelně. Tahle metoda v ní vyvolala dojem, že ji nenávidíme. Podle knihy měla zpytovat svědomí. Ale jinak jsme dostali množství rad od babiček a jednou bohužel i od psycholožky.
Bohužel?
L.T.: Když měla jít první dcera do školy, tak ve školce dělaly testy zralosti. Děti vyplnily nějaký papír a psycholožka podle něj, aniž by děti viděla, vyhodnotila, jestli jsou zralé nebo ne. No a Emu do školy nedoporučila. Přitom ona četla, psala, byla o hlavu větší než ostatní děti a navíc se do školy strašně těšila. Psycholožka svůj soud vyřkla podle toho, že u úkolu, kdy měly nakreslit postavu, nenakreslila u ruky pět prstů, ale zvolila palčáky. To je patrně někde popsáno jako závažný nedostatek opravňující nedoporučit dítě do školy. Když jsem nesouhlasila, byla jsem pro ni ambiciózní, sobecká matka, která má o svém dítěti přehnané představy. A přitom dneska je Ema na gymnáziu, je svědomitá a žene ji touha nezklamat.
Čtou holky vaše články? Mluví vám do toho?
L.T.: Ne, spíš je ignorují. Ale občas jsou na mě i pyšné. Zatím jsou rády i za to, když o nich píšu. Jsem připravená na okamžik, kdy jim to začne připadat trapné. Tedy aspoň doufám, že jsem připravená.
Chtějí být holky po vás?
L.T.: Zatím se nijak neprojevují. Já jim to samozřejmě podsouvám, ale zdá se, že novinářky být nechtějí. Baví je počítačová grafika, tak možná půjdou tímto směrem.
Psala jste jim deníky z dětství nebo kovářova kobyla…
L.T.: Já nemusím, já to zadám do Newtonu (redakční systém pozn. redakce) a mám to tam. 
Většinu historek jsem někam napsala. Navíc jim každý rok dělám kalendáře s fotkami a popiskami, takže ty nám taky slouží jako deník.
Jedna bývalá šéfredaktorka společenského časopisu popisovala ve svém úvodníku zcela seriozně své trable s nákupy bot za pět tisíc dolarů v New Yorku. Kde berete vy inspiraci k psaní editorialů.
L.T.: Je to čím dál tím těžší. K narozeninám jsem dostala od kamarádek knihu všech mých úvodníků, které jsem psala do Ona Dnes. Když jsem si tím listovala, je jich dvě stě šedesát, tak jsem si uvědomila, že většina věcí se mi stala. Když mě něco napadne, musím si to okamžitě zapsat a je jedno, co zrovna dělám. Takže si nápady skladuji. Někdy mám ale pocit, že jsem to už musela použít, takže se ptám kolegyň, jestli jim to něco neříká.
Když jsme u té inspirace, jak se píše o Vánocích, Velikonocích, prázdninách a škole pokaždé jinak?
L.T.: Čtu většinu zahraničních časopisů a vidím, že krize nápadů vládne celosvětově. Někdy mám pocit, že jsme všechny možnosti vyčerpaly. Nikdy neuděláte chybu, když poskytnete určitý servis, protože je spousta věcí, co ženy trápí. My nepíšeme jen pro pražskou elitu, takže důležité je udělat praktické patro a pak se nápady často navalí samy.
Dost často říkáte věci, které nejsou takzvaně trendy: nechodíte k volbám, módní barva určitého roku vám připomíná barvu shnilého listí, a proto se radši zabalíte do strakaté a veselé šály, fotíte zásadně se standardně rostlými ženami. Nikdy jste nenarazila?
L.T.: Od vedení nikdy, mám volnou ruku. Co se týká voleb, dostala jsem několik mailů od lidí, že v televizi nehlásám správnou věc. ( pozn. redakce: Lenka účinkuje v pořadu ČT24 Tah dámou). Že si jako představitelka něčeho nemůžu dovolit tohle říct. Ale já nejsem představitelka ničeho, já jsem Lenka, která chodí do práce. Co se týká módy, tak když půjdete do obchodu, zjistíte, že barvy jsou často skutečně příšerné a velikosti jak na děti. Takže když máme tu možnost na to upozornit, tak to děláme. Když chceme fotit normální ženu, tak si musíme v agentuře půjčit modelku pro nadměrné velikosti. Ta je ale pořád hubenější než většina z nás. Co je ale skutečně alarmující, je fakt, že nemůžete sehnat oblečení na desetiletou holku, aby nevypadala jako malá sexuální bytost. Já chci dcery obléct tak, aby byly oblečené, aby jim nekoukaly bříška, prdelky a je třeba problém sehnat džíny, které by nebyly bokové a úzké. Trička jsou krátká a je přes ně napsané hot and sexy candy.
Psala jste, že vás hrozně baví ženský svět. Co do něj podle vás patří.
L.T.: Hlavně vztahy, kromě partnerů samozřejmě i s rodiči, s kamarády, esoterika a výchova. Samozřejmě i móda a jídlo, ale nemělo by se to stavět na první místo. Myslím si, že hodně článků, které píšeme, by spíš měly být v novinách, v publicistice, ale tam je bohužel jen mužský svět a ten mě nebaví.
Budete jednou hlídací babička?
L.T.: Teď mám ramena jak Frištenský, že rozhodně nebudu. Ale zrovna dneska jsem ve svém oblíbeném seriálu Reba viděla, jak hvězdná country zpěvačka Reba McEntire zpívá svým vnoučatům ukolébavku. To mě hrozně dojalo. Takže zatímco teď vedu silácké řeči, je dost možné, že jim je jednou budu brát. Navíc je možnost, že budou mít i chlapečky a já budu moct z blízka pozorovat, jak se rodí mužské myšlení.
Často píšete o svém manželovi Davidovi. Čím jste ho uplatila?
L.T.: Ale on je z toho hrozně nadšený. Samozřejmě, že jsem se ho ptala, jestli mu to nevadí. Nejenže mu to nevadí, ale on přímo miluje, když mu volají kolegové a říkají: „To jsi neudělal, to si tvoje žena vymyslela“. Všechno je ale pravda. Třeba jak inhaloval ve slunečních brýlích, aby si nespálil oči – místo toho, aby je prostě zavřel. A když se ty historky dějí, tak si říkám, to se hodí, jen tak dál. A často, ještě než se začnu vztekat, volá: „Buď ráda, že máš o čem psát“.
Vy asi máte hezké a hlavně veselé manželství, že?
(úsměv)