05.01.2012 15:52

Martina Kociánová - talent je schopnost nevnímat tu šílenou dřinu jako práci

 

zdroj:

www.plenkyvpraci.cz/rozhovory/talent-je-schopnost-nevnimat-tu-silenou-drinu-jako-praci

 

Talent je schopnost nevnímat tu šílenou dřinu jako práci

2.1.2012 ● spolupracovnik ● Featured, Rozhovory

Martina Kociánová, rozhlasová a televizní moderátorka, operní pěvkyně, novinářka i vysokoškolská učitelka, ale hlavně matka pětiletého syna Daniela. A jak už to v životě bývá, životní výzvy chodí většinou pospolu, a tak nabídka moderovat v nově vzniklé zpravodajské stanici a mateřství, přišly téměř ve stejný okamžik.

I při velkém pracovním nasazení jste se manželem dokázali o syna postarat sami, bez chův a au-pair. Jak?

M.K.: Zní to idylicky a někdy to tak i bylo, ale často hrozilo hroucení všech přítomných, tedy kromě dítěte. Přítomnými myslím zejména manžela a mě. Hodně nám pomáhala babička, když už jsem myslela, že nevím, jak to druhý den zvládnu, sedla ve čtyři ráno do vlaku a přijela z Ostravy, ale to samozřejmě nejde využívat často. Zvládli jsme to, ale možná jsme trochu fyzicky sešli. Na základě vlastní zkušenosti už nevěřím těm všem „nadmatkám“, co řídí firmu o pětistech zaměstnancích, starají se důsledně o své malé děti, stále se vzdělávají, nezapomínají sportovat, sledují modní trendy, své muže v ložnici překvapují a odpočívají u pečení báječných moučníků. Je to prolhanější než volební program politických stran. Moje odpověď pro matky, které přemýšlejí, jestli práci a dítě dohromady dají, zní: „Zvládnou to v případě, že je práce opravdu baví a potřebují ji, za druhé, pokud mají partnera, který je máma – táta a dokáže pomáhat, kdykoli je ho potřeba a za třetí je důležité, jak to má žena nastavené. Někdo opravdu potřebuje být jenom s dítětem a vše ostatní je rušivé.“

A vy?

M.K.: Já jsem zjistila, že i při tom všem vyčerpání mi velmi pomáhá, když v týdnu na několik hodin zmizím do práce. Výčitky svědomí se se sice dostaví ihned, když odjíždím v autě, přesto se ale domů vracím nabitější a připravená jim to vynahradit. Ale i při vší té idylce vás nesmí překvapit, že si jednoho dne nevzpomenete na své rodné číslo, pin karty a číslo autobusu, kterým jezdíte domů.

Jak si se synem nejvíc užijete společné chvíle?

M.K.: Musím říct, že se to hodně mění. Já jsem akční, takže dřív, když jsme byli s Dannym celý den sami dva, tak jsem vymýšlela ohňostroj věcí, abych se u nich bavila i já. Jeli jsme někam jen tak vlakem, protože je má Danny rád. Chodili jsme do zoo, na cvičení, do restaurace, kde jídlo rozváží mašinky a podobně. Ale pochopila jsem, že jsem možná v některých okamžicích přestřelila. Ukázal mi to můj muž, který je v tomto ohledu trochu umírněnější a strávil se synem třeba půl dne doma a půl dne procházkou po okolí a já jsem zjistila, že je Danny klidnější a možná i trochu šťastnější. Ta moje zážitková smršť, kterou jsem vytvářela, byla možná trochu příliš. Až časem mi došlo, že stačí hodinu a půl házet kamínky do louže. Teď už to začíná být jiné, roste a nějakou akci potřebuje.

V jednom rozhovoru jste na sebe prozradila, že jste měla jako dítě hodně úrazů. Nebojíte se teď o Dannyho o to víc, když víte, co všechno se může stát?

M.K.: Já jsem obdařená poměrně silnou intuicí, ale zjistila jsem, že funguje jenom tehdy, když jsem v klidu a nemám strach. Takže vůči Dannymu nefunguje, protože se o něho bojím. Doma není nikdo prorokem. Jedu ráno do rádia a najednou vím, že mi nepřijde host a rovnou si obvolávám někoho, kdo by ho zastoupil. Ale v případě syna se umím potrápit skutečně černými představami. Navíc když si uvědomuji, že kdyby Danny dělal polovinu věcí, které jsem dělala já, tak ho přetrhnu.  Když si třeba představím, z jak vysokých stromů jsme skákali dolů…já jsem přitom měla neustálý strach, že si vyrazím zuby a tak jsem vymyslela, že nejlepší bude, když si mezi ně dám jazyk. No nezabila byste mě? To, že dneska dělám práci, jakou dělám, je velká štěstěna, stačil špatný doskok a bylo by to spíš na znakovou řeč.

Říkáte věty, které používali rodiče a neměla jste je ráda?

M.K.: Určitě. Dokonce i tu, kterou jsem úplně nesnášela a to počkej až jednou budeš mít své vlastní děti a nebo až budeš velká, tak to pochopíš. Jsou skutečně okamžiky, kdy rodiče zpětně chápu. Některých věcí se snažím vyvarovat, třeba uplynulé Vánoce. Ta nemocná doba, ve které jsme žili, z nich vytvořila jednu obrovskou úklidovou smršť. Naše maminky si vůbec neuměly představit, že bychom mohli prožít vánoce bez umytých oken, bez napečených desítek druhů cukroví. Moje maminka se teprve teď učí dát si nohy na stůl a bez výčitek si uvědomit, že opravdu nemusí. Ale je to zažrané, i naše generace to má v sobě.

Co z toho, co Vám rodiče předali, byste ráda dala i synovi?

M.K.: Je toho hodně. Rodiče mě naučili mít velice intenzivní vztah ke společně stráveným chvílím a vztah k přírodě jako k útočišti. Chtěla bych, aby Danny zažil to, co jsme měli doma, kdy jsme v sobotu večer seděli u krbu a vyprávěli si. Mnohdy jsme s bratrem rodičům řekli i věci, které jsme původně neplánovali. Nemohli jsme do zahraničí a dovolené jsme trávili tak, že jsme jeli třeba na týden do Olomouce, do Brna, do Karových Varů a tam jsme navštívili snad všechno v akčním radiu 30 kilometrů. Když jsem pak dělala přijímačky na muzeologii, tak jsem je udělala od stolu, protože jsem věděla, kde je jaká expozice. Nevím, jak se jim podařilo, že nás to neotrávilo. Chodili jsme pořád po horách, v šesti letech jsem vylezla třeba na Velký Kriváň a místo, abych se vztekala, tak jsem byla pyšná.  Jedna z nejsilnějších vzpomínek je, že jsme uprostřed hor, prší, maminka nadává tatínkovi, že nevzal pláštěnku, my jsme celí mokří a ještě k tomu jsme se ztratili. To bylo to dobrodružství a navíc jsme věděli, že nás rodiče beztak zachrání.

Vy jste operní pěvkyně – mezzosopranistka, co synovi zpíváte?

M.K.: Ze začátku jsem mu zpívala ukolébavky, třeba z Hubičky Hajej můj andílku nebo Letěla bělounká holubička, akorát v té době jsem to zpívala na koncertech i s recitativem, kde když dozpíváte první Hajej můj andílku, tak tam dál je Ach matička ti v hrobě spí.. tak jsem si pořád, když jsem mu zpívala, opakovala ´musíš bez recitativu, bez recitativu´. Později, aby ho ty písničky bavily a měly příběh, tak jsem se naučila spoustu věcí z pohádek, dneska má rád rockové skladby pro děti a písničky od Svěráka a Uhlíře. Učíme se spolu lidovky i koledy.

Jak Danny vnímá Váš operní zpěv? Chodí s Vámi na zkoušky a na představení?

M.K.: Chodíval, když byl ještě hodně malý, protože nebyl ve školce. Dokonce, když jsem zkoušela Rigoletta, tak měl na jevišti přenosnou postýlku a sledoval z ní celou zkoušku a řval, protože ho to nebavilo. Nemyslím si, že to bylo ideální, ale v tu chvíli jsem nevěděla, jak to udělat líp. Mohla jsem roli položit, ale v opeře ji zkoušíte šest týdnu a dost, pak už si ji zazpíváte tak dvakrát do měsíce a tak šlo vždy jen o to, zvládnout těch šest týdnů. Danny je navíc hodně společenský, takže ho lidi a samotné divadlo bavilo. Nadchlo ho, když ho vzali do rekvizitárny a viděl tam všechny ty meče, zlato, kalichy a kříže. Dodnes ale bere divadlo hodně vážně. Když jdeme na dětské představení, tak ví, že je to jenom jako, ale když tam hrají dospělí, tak má tendenci všemu věřit. A tak když se teď byl  podívat na Polské krvi a já se tam v jedné scéně líbám s Bolem,  začal plakat, že maminka odejde, protože má svatbu s někým jiným.

Proč si myslíte, že děti a mladí lidé mají k vážné hudbě zvláštní vztah? Že jim přijde tak trochu směšná?

M.K.: No ona někdy, zejména opera, směšná je. Nebo spíše bývala. Ta doba, kdy na jevišti stáli pěvci a zpívali a hráli jako z F.L. Věka je už pryč. Opera se velmi modernizuje a i herectví tam už je dnes v podstatě činoherní. Nastává spíše opačný problém a to, že zpěv je někdy až na druhém místě. Když už vám bylo třicet, tak jste pro mnohé operní režiséry použitelná už toliko na Ježibabu. Čím dál tím víc věřím tomu, že dítě se nejvíce učí pozorováním. Náš syn nás ve všem a stále zrcadlí. A tak když nečtete a nechodíte do divadla, ani neposloucháte hudbu, tak to nejspíše nebude dělat ani vaše dítě. Když jsem dělala výchovné koncerty Vážná hudba nemusí být vážná, tak jsem zjistila, že 80% středoškoláků nebylo nikdy v divadle na opeře, a když už na ní byli, tak totálně nepřipravení na to, co je čeká.  A přitom stačí jim jen vysvětlit takovou banalitu, jako že operní zpěvák nepoužívá zesilovač. Zazpívala jsem jim na mikrofon kousek Madonny, pak jsem to samé zazpívala bez něj a najednou měli jasno, pochopili, že aby mě bylo bez mikrofonu slyšet, musím zpívat jinak. Do rezonance a jediná ozvučná skříň, kterou mám k dispozici je mé tělo. Když jim pak zazpíváte árii, najednou už jim to najednou nepřijde tak směšné a pan učitel může začít pracovat.

Kdybyste mohla zasáhnout do školních osnov, umíte si představit, jakým způsobem přitáhnout děti ke klasické hudbě?

M.K.: To je těžké. Určitě jsou důležité osvětové pořady, kde se dozvědí o všech možných hudebních stylech. Ale to je jen jedno odpoledne, důležité je, zda pak ty děti učí někdo, kdo má hudbu sám rád a tu radost z ní jim předá. Nemusí vychovávat samé Paganini, stačí, když je naučí hudbu milovat. Převypráví jim operu do současného jazyka, řekne jim jak to bylo s jazzem. Dá tomu příběh a radost. Bylo by skvělé, kdyby školy měly své orchestry, konala se školní operní a muzikálová představení. Pak by se  stala hudba součástí jejich životů.

Jak je to v Česku s hudebním talentem? Zdá se mi, že většina lidí tvrdí, že talent nemá.

M.K.: Devadesát procent lidí vám řekne, že mají absolutní hluch a jsou bez talentu. A totéž vám řeknou o matematice. Je to zvláštní móda. Já osobně hudební hluch považuji za větší vzácnost než absolutní sluch. Když přijdete do Velkých Bílovic nebo na Slovácko, tak zjistíte, že každé děcko ve vesnici na něco hraje a v cimbálce tahá kontra od osmi let. Hudba je prostě přirozenou součástí jejich života. Všechny děti tam zpívají, umí stovky písniček a nestydí se za to. Když půjdete na sídliště na Jižním Městě nebo do školy v  Ostravě a poprosíte je, aby zazpívaly, řeknou, že to neumí. A zase jsme u prostředí, příkladu a výchovy. Stejné je to s matematikou, stačí mít dobrého učitele a zjistíte, že je to docela zábavná věda.

O Mozartovi se říká, že jeho hudba podněcuje intelekt.

M.K.: Já myslím, že jeho hudba má formu a řád a kdyby v sobě neměla něco navíc, co z ní činí geniální záležitost, tak by byla hrozně jednoduchá a předvídatelná. Ale on do toho řádu, který činí člověka klidným, protože se v té hudbě orientujete, vložil něco magického. Jeho hudba ve mně vzbuzuje pozitivní emoce. S Dannym Mozarta posloucháme, slyší ji na mých koncertech, ale že bych mu ji nějak záměrně pouštěla to ne. Je to součást našeho života, ale málokdy máme nějakou hudební kulisu. Stejně jako u nás nikdy televize nejde jen tak, tak je to i s hudbou. Když pustím hudbu, tak proto, že ji chci poslouchat.

Kromě zpěvu i výborně píšete, složila jste někdy nějakou písničku? Neměla jste potřebu se z něčeho vypsat a vyzpívat zároveň?

M.K.: Nesložila. Ze spousty věcí se vyzpívávám, ale prostřednictvím hudby, kterou napsal někdo jiný. Většinou je pro mě důležitější hudba více než text i když je samozřejmě ideální, když se podaří obojí. Jsou autoři, kteří člověka rozveselí, na mě tak působí třeba Vivaldi a mnozí barokní skladatelé. Kdo mě ale dokáže úplně dostat, je Antonín Dvořák. Jeho hudba je tak silná, tak vřelá a opravdivá a překvapující. Když třeba posloucháte jeho Stabat Mater a k tomu znáte ten příběh, kdy se mu v té době otrávilo dítě, je to obrovská síla. On to utrpení, které zažil, dal všechno do své hudby, spolu s jeho obrovskou vírou, slušností a genialitou.

Jste vystudovaná historička, máte tendenci předávat synovi historii ještě v předškolním věku?

M.K.: Určitě mu nekážu a nedělám mu pravidelné desetiminutovky s Přemyslovci, ale vodím ho po Praze a jezdíme na hrady a zámky, kde mu vyprávím příběhy, které se k místu váží. Ale vydrží poslouchat přiměřeně k věku.

Když moderujete, musíte hodně improvizovat. Jde improvizovat i ve zpěvu?

M.K.: Pokud se nebudeme bavit o jazzu, tak možnost vlastního obtisku u klasické hudby je dána tím, že uplatníte svůj názor v její interpretaci. Ale vyložená improvizace v klasice není možná, musíte ctít autora. Jsou třeba árie, ke kterým existují celé sešity variací, kadencí apod., ale podstata té skladby musí zůstat. A hlavně, ty variace musíte s orchestrem dobře nazkoušet, protože byste se jinak sešli až v šatně. A to už pak není improvizace.

V rádiu moderujete během dopoledního vysílání dva hodinové rozhovory. Stalo se Vám, že jste měla dva mlčící hosty?

M.K.: Stalo se mi to. Pokud je to jeho naturel, dá se to lépe snést a připravit se na to. Když má ale host jen špatnou náladu a nechce se mu spolupracovat, je to horší. V tomto případě, když na vás ten svůj „šarm“ takto rozbalí, tak jde hlavně o to dokázat se na hosta nenaštvat. Protože v okamžiku, kdy se na něj vnitřně rozlobíte, tak ten rozhovor začne mít ještě o to divnější energii.

Jak, coby matka, dokážete sdělovat nepříjemné zprávy týkající se dětí? Předpokládám, že na ně budete citlivější. Dokážete emoce spojené s mateřstvím v televizi nebo rádiu ukočírovat?

M.K.: Určitě se moje mateřská role do vnímání světa vrazila. Dneska, když mluvím o tom, že nějací rodiče dávali dítěti připínáčky do bot a nechali ho i na nich klečet, tak to je okamžik, kdy bych třeba dokázala mluvit v televizi sprostě a necítila bych se vinna, zatímco dřív by mi to přišlo neprofesionální. Jednou jsem mluvila na akci v rámci celosvětového Dne pohřešovaných dětí a mně se dva dny před tím na dvacet minut Danny ztratil. Bylo to jen pár minut, ale já jsem byla úplně bez sebe. Ani si nechci představovat, že pro některé rodiny je to status quo. Byla jsem toho tak plná, že to bylo na mě znát víc, než je „profesionální“.

Vaše charitativní činnosti se často týkají dětí. Pomáháte například sehnat peníze pro kojenecký ústav na Praze 4. Co si vlastně myslíte o záměru vlády kojenecké ústavy zrušit úplně?

M.K.: Myslím si, že přístup k náhradní rodičovské péči  se určitě musí vyvíjet, ale to co se chystá není vývoj. Je to pokus, na který doplatí jen a jen děti.  Ano, děti by měly jít do rodin, tak proč jim k tomu nepomůžeme legislativou. Zatím je chráněn především biologický rodič a pak až děti. Někde úplně vzadu je rodič adoptivní. Stačí poslat dětem co půl roku příslovečnou pohlednici a tento systém nechá děti v ústavech do osmnácti. Když chce stát zrušit kojenecké ústavy, tak musí nejprve vyřešit, kam ty děti půjdou. Kam půjdou děti, které nikdo nechce, protože jsou poškozené, mají protilátky na žloutenku typu C apod. Co je to za nápad, že děti budou v pěstounské péči na rok a pak půjdou do jiné pěstounské rodiny. Kolika lidem to „nebože“ bude říkat za svůj život mami nebo teto? Myslím, že hodně o kvalitě této změny, tedy profesionální, placené pěstounské péči napoví fakt, že v jednom kraji se jako dvě první rodiny do tohoto programu přihlásili lidé, kteří své děti samy dali k adopci.

Když už toho máte všeho dost, jak s manželem relaxujete?

M.K.: To byly Dannymu asi dva a půl roku, když už jsme „padali na hubu“ a tak jsem zorganizovala eurovíkend v Praze. Zajistila jsem jeden historický hotel v centru Prahy, sbalila jsem mužovi uzlíček, maminka přijela z Ostravy a já jsem naložila chotě do taxíku. On se zhrozil, že zase musí někam letět, ale já jsem nás zavezla do Nerudovky a poprvé v životě jsme si vyzkoušeli, jaké to je být v Praze turistou. Myslím, že to byla jedna z nejhezčích „dovolených“ i když jsme ji skoro celou prospali.

Vy jste definovala talent jako schopnost nevnímat tu šílenou dřinu jako práci. Co myslíte, že ještě patří do mateřského talentu?

M.K.: Na mateřském talentu mi záleží úplně nejvíc ze všeho, ale přitom o něm stále pochybuju, milionkrát za den si řeknu: „To jsem možná neměla dělat, neměla říct nebo neměla bych teď odhodit práci a jít se věnovat Dannymu a hrát si hry, které mě sice nebaví, ale třeba je to to správné?“ Takže mateřský talent nedokážu úplně pojmenovat, myslím si, že spočívá v tom, že dítě zahrnete spoustou lásky, spoustou obětí, dobrým jídlem, oblečete ho a necháte ho žít…